Po studiu na loutkářské katedře DAMU jsi se nějakou dobu věnovala divadlu v generačním sdružení AKABAL. Splňovalo v té době tvé představy o autentickém divadelním projevu?
Náš ročník byl velmi silný - byli v něm např. scénograf Tomáš Žižka, herci Jana Svobodová a Petr Forman, režisér Ondřej Spišák. Všichni, s nimiž jsem v tomto období pracovala, jsou známí v uměleckém světě a zrealizovali spoustu krásných projektů i poté, co jsme se rozešli. Svedla nás dohromady škola, kde jsme dělali pěkná představení, a tak jsme si nedovedli ani představit, že bychom se rozešli. Založili jsme skupinu AKABAL (později TUJÚ). Hráli jsme na Divadelní pouti na Střeleckém ostrově, vystupovali po divadlech. S představeními Carmen a Černošský pánbůh jsme projeli kus světa (Mexiko, Rakousko, New York, Dánsko). Bylo to prima, ale po čase jsme víc a víc zjišťovali, jak jsme odlišní. Později každý toužil už po svém vlastním projevu, po svém specifickém uměleckém vyjádření. Někteří začali mít děti, bylo málo peněz, takže každý z nás musel pracovat i jinde. Rozchod byl už jen přirozenou tečkou.
Kdy ses se začala zajímat o pohybový jevištní projev a tanec? Co bylo impulzem k této nové orientaci?
Já jsem již od malička byla fascinovaná pohybem. Jenže ve Volarech, kde jsem se narodila a prožila nádherné dětství, nebyla žádná taneční škola. Věnovala jsem se tedy atletice a běhu na lyžích. Vedle sportu jsem hrála s místním ochotnickým divadlem, což bylo úžasné. Pamatuji si, jak jsme hráli v místním kině pohádku O hloupém Honzovi. Představení bylo plné zpěvu a tance, takový "šumavský muzikál", a já v něm hrála právě toho Honzu. Na DAMU mě moc bavily všechny pohybové techniky, poctivě jsem

chodila na akrobacii, step, jevištní tanec. Tenkrát jsem se i díky Ondřeji Hrabovi (spoluzakladatel Akabalu a nynější ředitel Archy) začala seznamovat s poetikou pouličních divadel (Living theatre, Bread and puppet). V Budapešti mě úplně omráčilo setkání s E. Barbou (režisér Odin Theatre) a jeho prací s herci. Nebyli to klasičtí tanečníci, ale jejich pohyb byl dokonalý. Fascinovalo mě, jak úžasně mluvili, hráli, pohybovali se, uměli na hudební nástroje. Cítila jsem, že chci jít touto cestou, ale že nic neumím. Věděla jsem, že potřebuji dát mému hereckému vyjádření jasnou podobu a že tedy musím a chci začít studovat nějaké techniky.
To se stalo po jednom osudovém setkání…
Sen se mi splnil v roce 1989 při setkání se švýcarským divadlem Theatre Montreurs d'Images. Jeho členové se jako novodobí nomádi s kamiony, divadelním šapitó a obytnými karavany objevili v Praze na Žižkově. Bylo to mezinárodní seskupení - Švýcaři, Francouzi, Indové, Portugalci, Španělé, Američani. Přihlásila jsem se na jejich čtrnáctidenní workshop, který vyvrcholil tanečním představením Johanka z Arku.

Toto setkání skutečně obrátilo naruby jak můj umělecký, tak i soukromý život. Po nějaké době jsem odjela za nimi.
Cesta do Švýcarska byla podmíněna pobytem v Theatre Montreurs d´Images. Co ti dalo období, strávené v tomto souboru?
V roce 1990 mi divadlo Montreurs nabídlo spolupráci v inscenaci Krev země. Bylo to představení o švýcarských

---

Romech (Jeniš), kterým byl v padesátých letech násilně přerušen jejich nomádský život, rodiny byly krutě rozděleny, děti převychovávány. Bylo to silné téma, do představení byli pozváni i tři romští hudebníci z Čech. Většinu představení tvořily taneční scény. Chtěla jsem se ve Švýcarsku jen nějakou dobu účastnit každodenního studia tanečních technik. Odjela jsem na tři měsíce, v Ženevě jsem však zůstala pět let. Bylo to skvělé pracovat s lidmi, kteří byli skoro o generaci starší a které jsem obdivovala.
Témata projektů i způsob práce na nich byl naprosto odlišný než běžná divadelní praxe v našich podmínkách.
V Montreurs jsem hrála a tančila v projektech: Le sang de la Terre (Krev země), Atahuallpa, la fin de L´empire Inca (Konec říše Inků), Cham(Obličej), Maria Sabina, Draupadí, v nichž jsme spolupracovali s různými minoritami - Romy, Indy, Peruánci, Španěly, Bolivijci, Afričany. Představení se připravovala přes rok, učili jsme se tradičním tancům a chápání jejich kultury. Hráli jsme v létě v našem velkém cirkusovém čtrnáct metrů vysokém stanu, které dva dny stavěli všichni: tanečníci - herci - výtvarníci a pak v něm večer vystupovali. Po představení jsme v malém "šapitó - restauraci" hostili diváky. Tančili jsme na trávě, na seně, na písku, ve vodě, při ohni, cítili vítr, někdy déšť, jednou nám bouřka úplně šapitó roztrhala. Obrovskou zkušeností pro mne byly také taneční pouliční akce, kterých se divadlo účastnilo - demonstrace za práva žen, lidí HIV pozitivních, homosexuálů.
Kromě komunitního způsobu života jsi musela zvládnout mnoho nových dovedností.
V první řadě jsem se musela naučit komunikovat a začala jsem mluvit francouzsky, anglicky. Společně jsme nejen tvořili, ale i žili, trávili svátky. Naše děti byly součástí našich projektů, kočovaly s námi a často v představeních vystupovaly. I moje dcera Anežka již ve čtyřech letech stála na jevišti a tančila. Taky jsem se naučila moc o hudbě: začala jsem studovat tenor saxofon, později akordeon. Ale nejdůležitější bylo pro mě, že jsem se setkala se studiem tanečních technik, které divadlo využívalo ve svých představeních - danse contemporaine - moderní výrazový tanec, aikido - japonské bojové umění a klasický tanec severní Indie kathak. Tam jsem poznala své první taneční vzory. Režisérka, tanečnice a choreografka Monique Decosterd (též vynikající klasická tanečnice) mi dala základy výrazového tance, ukázala mi, jak správně zacházet s tělem, s vlastní energií. Dala mi odvahu začít tančit i ve věku 28 let, odvahu uskutečnit vše, po čem toužím, a stát si za věcmi, které poctivě vytvořím.

Ukázala a pomohla mi v sobě najít ženskou sílu, která může být rovnocenná síle mužské. S Marcem Jaccoud, vynikajícím hráčem na soprano saxofon a skladatelem veškeré divadelní hudby do představení Montreurs, jsem studovala japonské bojové umění aikido. Aikido jako jediné bojové umění je založeno na sebeobraně, ne na útoku. Marco dělá aikido skoro třicet let, má čtyři "dany" (technické stupně) a jeho pojetí aikida je nejen sportem, ale také životní filozofií - být čestným bojovníkem ve fyzické i slovní komunikaci, ve všech situacích.
V tomto období jsi objevila kathak…
V souboru byla Nathalie Rappalie, členka divadla, Francouzka, která studovala tanec v Indii sedm let. Já jsem v té době pod jejím vedením věnovala studiu kathak veškerý svůj čas. Do Ženevy také začali přijíždět indičtí mistři kathaku, kteří se později stali mými profesory.
Indie je pro mnohé umělce inspirací. Co přinesl objev této mýtické krajiny tobě?
Indie je inspirací nejen pro umělce. Vše, co se okolo tebe děje, je jeden velký pohyb a tanec, velká choreografie, velké divadlo. Už každodenní život Indů je

Pro nezasvěcené, můžeš přiblížit vztah mezi guru a žákem?
Jednou s důležitých tradic mezi studentem a profesorem je mše (pudža), které se obvykle účastní celá rodina. Dochází k posvěcení tebe, tvých rolniček, předávají se dary. Tato vzácná chvíle je doprovázena krásnou vůní santalu, zpěvem, květinami, pitím indického čaje, spojením mistra a studenta "nárou" okolo zápěstí. Zažila jsem tyto chvíle v Benares s guru Mata Prasad Mishra a v Bangalore s guru Nirupama Rajendra. Oba jsou v tanci kathak velmi dobří a slavní tanečníci a jsou také velmi duchovně založeni. Zpočátku mne a mojí dceru zaskočilo, že se našich tanečních lekcí účastní celá rodina, že venku stojí lidé se zavřenýma očima a poslouchají zvuk rolniček, které máš uvázané na nohou. V Indii nestuduješ jenom techniku, tanec a hudba je velmi duchovní záležitost, nejde o metu, ke které směřuješ, jde o nádherný pocit, který v tobě a ostatních má umění vyvolat. Díky svému studiu v Indii jsem se také začala méně kriticky dívat na práci jiných. Snažím se nechodit do divadla již s předem jasným názorem a jsem schopná cítit radost, i když představení zrovna nevyjadřuje můj umělecký názor. Cesta do Indie a zkušenosti v ní načerpané, mě přivedly zpátky k mým kořenům (všude lidé tančí a zpívají o smutku, radosti, touze, smrti, nenaplněné lásce). Myslím, že se to objevuje v mých choreografiích.
Poznání kathaku v krajině jeho vzniku je určitě zážitkem na celý život. Co může dát tento způsob pohybu tanečníkům střední Evropy? A co divákům?
Kathak je klasický tanec severní Indie. Tanec kathak má své kořeny až ve staré severní Indii a pochází od nomádských bardů známých jako Kathaks, nebo-li vyprávěči pohádek. Tito bardové předváděli svá představení na náměstích vesnic a dvorech chrámů, byla převážně zaměřena na vyprávění mytologických a mravních

příběhů. Přikrášlovali je gesty rukou a výrazem obličeje. Bylo to typické divadlo, které používalo instrumentální a vokální hudbu spolu se stylizovanými gesty, aby oživilo vyprávěné příběhy. S příchodem kultury Mughal se kathak stal sofistikovaným druhem umění a byl chráněn milovníky umění. Tanečníci kathaku pracovali na kultivaci jeho výrazových a rytmických aspektů, poskytovali potěšení publiku svým mistrostvím v rytmu a mimické stylizaci.Dnešní technika kathaku je charakterizovaná rychlou rytmickou prací nohou (laikari), uspořádanou do série cyklů. Práce nohou je spojena s doprovodnými nástroji, jako jsou tabla a "packawaj", tanečník a tablista často vychutnávají mistrovské předvedení rytmického kouzla. Taneční pohyb zahrnuje množství otoček (tor) provedených v bleskové rychlosti a ukončených stabilní pózou. Vypravěčská část je založena na příbězích Rádhy a Krišny (Šivy a Párvatí) a ostatních mytologických postav (bandhana - Gurubandhana, Ganéšabandhana, Sarasvatíbandhana atd.). Obsahuje jemná gesta a výrazy obličeje. Lucknow, Baranas a Jaipur jsou tři školy, nebo-li gharanas, kde bylo toto umění učeno a kde výrazové (vysvětlující) a rytmické části byly dovedeny téměř k dokonalosti.
Když ses vrátila do Čech, prožila jsi mnoho měsíců s umírajícím partnerem. Poznačila tato osobní tragedie tvoje umělecké cítění? Projevilo se to v nějakém konkrétním projektu?
S Mírou Hessem, který byl vynikající hudebník a herec, jsme prožili dobré i zlé, jak umělecky, tak i osobně. Každý den děkuji Mírovi za velký dar, za dceru Anežku, která po něm zdědila mírnou a přátelskou povahu se silnou vůli. Když v roce 1995 začal být Míra velmi nemocný, vrátila jsem se z Ženevy do Čech. Nebylo to pro mne lehké období, pracovně velmi složité. Ale pro nás tři bylo velmi důležité, abychom spolu byli na konci Mírova života.

Když je smrt velmi blízko, naučíte se prožívat každou chvíli velmi intenzivně. Když žijete s někým blízkým, kdo vedle vás odchází, a ještě navíc hrozně mladý, uvědomujete si, jak jsou některé starosti zbytečné a pomíjivé, snažíte se poděkovat každé ráno za nový den, i když je třeba venku šedivé počasí.
V této době mi velmi pomohlo studium tance a hudby. Protože jsem prožívala něco tragického, měla jsem v té době při vystoupeních odvahu jít do hloubky ve vyjádření. Anežka se většinou účastní všech mých divadelních a tanečních projektů. Cítím v ní sílu jejího otce, každé představení je věnováno jejímu tatínkovi a často ráda slyší, když jí řeknu: "To kdyby viděl táta, ten by měl z tebe radost."
Už několik let se věnuješ systematické pedagogické činnosti. Jací jsou tvoji žáci?
Kromě pátku a víkendů, učím indický tanec každý večer v tanečních studiích v Praze. Každé léto již sedm let organizuji v klášteře v Mnichově Hradišti letní taneční, pohybová a divadelní setkání s mezinárodní účastí, jejichž součástí je i kathak. Díky pedagogické činnosti jsem poznala mnoho nových fantastických lidí. Mí studenti jsou lidé různých (nejen uměleckých) oborů. Mám tedy pořád spojení s "normálními lidmi". Obvykle jsou velmi mladí, informují mne o změnách ve světě okolo mne, nenechají mě zestárnout. Mám pedagogickou činnost velmi ráda. Většinou mezi mnou a studenty vznikají dlouhodobá přátelství a mí studenti jsou pro mě často velkou inspirací.
Žákyně, na kterou můžeš být nejvíc hrdá, je tvoje šestnáctiletá dcera Anežka. Vyrůstala prakticky na jevišti.
Vždycky jsem si přála, aby se moje rodina účastnila všech mých pracovních projektů. Anežka má spoustu krásných zážitků z našeho cestování, má přátele v celém světě, často se smějeme tomu, jak spala vedle jeviště. Když jsme byly poprvé v Indii, seděla při mých tanečních hodinách vedle mého profesora. Když jí bylo dvanáct let, jela jsem na stáž kathaku s M. P. Mishrou do Ženevy. Když začala tančit, vypadalo to, jako kdyby kathak studovala odmalička. Druhá cesta do Indie již byla i pro ni cestou studijní. Po návratu z Indie se zúčastnila tanečního představení Indická inspirace, kde tančila roli "dívky"- mládí a čistoty. Často je tématem našich tanečních vystoupení vztah matky a dcery - mládí a zrání, - stejnost a odlišnost, - touha a zkušenost , - nevědomost a předávání. Na mnoho diváků to velmi působí. Dcera je pro mne velkou inspirací, naše taneční vystoupení začínají mít mladistvý nádech, dává mi k poslechu moderní hudbu, vytváří choreografie, spolupracuje na výběru kostýmů. Nyní je jí šestnáct a začíná realizovat své vlastní projekty i s jinými umělci (Bohnická divadelní společnost, skupina NUN).
Připravuješ nový taneční projekt věnovaný jedné statečné indické ženě. V této době tedy vzniká taneční představení For Phoolan, které bude věnováno památce indické ženy Phoolan Devi.
Pocházela z rodiny nízké kasty a provdali ji v jedenácti letech. Svým manželem a mnoha jinými muži byla již v tomto věku opakovaně znásilňována a brutálně fyzicky týrána, což je osudem mnoha indických žen. Phoolan však dokázala najít sílu svůj osud změnit. Prožila dobrodružný život jako královna banditů a stala se symbolem odporu proti útlaku kastovního systému. Po dlouholetém věznění byla nakonec zvolena do parlamentu. Dne 25. července 2001 byla Phoolan Devi zastřelena třemi maskovanými muži. Můj příběh o Phoolan se bude pomalu odvíjet v tanečních a divadelních obrazech. Základem představení bude tanec kathak, podpořen paralelní diaprojekcí, která bude promítána přímo na kostýmy a těla tanečníků. Představení by mělo být konfrontací na téma postavení ženy v různých kulturách .